O velké mysli boha.

Jste, zbožňovaná, dcerou pramáti,

jež v ráji první slunce vítala,

již andílkové bílí, křídlatí

svou milenkou si přáli nazvati;

a kdykoli se na ně usmála

a kdykoli jim políbení táhlé

na drobný vtiskla rtík, tu nebe peklem

a nebem ráj se stal jim náhle.

Když usnula narcisu v květu velkém,

motýli oblétali ji, andělům závistivi,

a často rvali se s nebeskou drobnou chasou,

že přísně střežila vděk Evy svůdný, hřivý,

jim nedovolujíc nad její plesat krásou...

Tak vnadnou byla jistě! Kdyby Vaší

svůdnosti paprsek však skvělý

jí tvůrčí síly byly darovaly:

to oko planoucí, jež k zemi blankyt snáší,

vlas, čela bělostného výklen hrdý, smělý

a zoubků bílý skvost, jenž při usmání

jak labutinka sněžná zaleskne se

a vlnkám rtů pak bezmocně se brání –

pak nežasl bych nad tvůrčí tou silou,

kteroužto bůh z chaosu, věčných mraků

svět vytvořil, v němž pásmo sluncí pluje,

jenž místo hrází nové vykazuje

jej stopujícím duchům zázraky,

pak neobdivoval bych Tvůrce věru,

že stvořil zemi, vzduch i oblaky,

že stvořil měsíc, kterýž v podvečeru

hvězd skvosty vodí pyšně za sebou,

že k tvoření a nádheře té celé

jediné slovo jeho bylo potřebou –

mé myšlénky by žasem rozechvělé

víc divily se duši jeho skvělé,

že ženu vytvořiv tak oslnivé vnady,

jí život vdechnuv kypící a mladý,

sám blaha nehledal a velké mysli slovy

šťastnému daroval ji člověkovi!..