O velký pátek.

Zvon oněměl a zhaslo věčné světlo.

Jen stíny na holý se oltář kladou,

kde jindy oken malovaných vnadou

jak bájný svět vše pestrým jasem kvetlo.

Jak s nocí jasno by se bylo střetlo:

Hle zpod oltáře vystupují řadou,

jež pro kříž Kristův štvanou laň jak mladou

kdy záští vrahů katem na smrt hnětlo.

Jdou v bílých řízách starci, ženy, děti,

sbor statných mužů tiše ve průvodu

a v rukou nesou svěží palem sněti.

V jich tváři není krutých strastí hlodu,

jdou v klidu slavném jako ku oběti, –

zrak plá jim touhou Beránkova hodu.