O Vilémovských uhlířích.

O Vilémovských uhlířích,

té čacké chase dávných Čechů,

vám nezadudat, byl by hřích;

nuž chutě, píšťalo a měchu!

To byla pravá jejich ctnost,

že nedělali mnoho křiku,

a že jen sto jich bylo dost

na deset tisíc Maďaříků.

Král Jiří před válkou jim děl:

„Nu, hoši, dobrý pozor dejte,

zde kdyby Matěj vniknout chtěl,

past medvědí naň udělejte!

Kouř z moravských jak zříte hor,

hned lesy rubte na pochvaty;

jím kryt je Uhrů divy sbor,

jejž štve nám do Čech otec svatý.

Vtrh’ do Čech Matěj, měltě kvap –

chtěl Horu mít, jež stříbro skýtá,

s ním Zdeněk, s hvězdným erbem chlap,

vlk srdcem, pomsty nenasyta.

Král Matěj k Mýtu s pluky leh’,

leč Zdeněk v chrudimské šel strany,

a než krkavčík Zámrsk sžeh’,

vzal panský lišák Slatiňany.

Jak setbu kobylek zlých proud

v ráz ničí Maďar české krovy:

vsi mění Zdeněk v prach a troud,

a Matěj krásné ženy loví.

Tak dvojím proudem teče strach –

hle kání spáry, vlčí hlavy –

až v jedno s vrahem shluk’ se vrah

blíž horských svahů u Čáslavi.

Však kolem každá česká ves

lid zbrojný na odpor jim vede

a hubí rozkacenou směs

a tepe dravců lebky smědé.

A bije, žene v horský sníh,

jímž drábi brodí se a chvějí,

a chlap, jenž na pustě se zlíh’,

i s koněm padá do závějí.

A bit je Matěj se všech stran,

v sníh vozy s loupeží se boří,

krev černá teče z černých ran,

a kdo měl mořen být, ten moří!

Král Matěj okem k Hoře šleh’:

„Hoj, co se to tam v dálce blýská?

To Jiří! Zdeňku, lupu nech!“

a v útěk koni boky stiská.

Jak baba krkavčík se lek’

a vratmo k Vilémovu míří,

leč pad’ uhlířům do zásek,

tam zrovna, kde ho mít chtěl Jiří:

Jak had, jenž nástrah být chce prost,

ven touží Maďar v děsném křiku,

sto uhlířův však bylo dost

na deset tisíc Maďaříků.

V ten úprk Uhrů v zad i bok

dub, podťatý dřív, uhlíř kotí

a zastavuje vrahů tok

a pusty lité šelmy krotí.

Čím dřív chce Maďar ztéci stráň,

tím více dravčích hlav si láme,

a v chlumy roste s dřevy káň –

hoj, Matějové, dnes vás máme!

Jsouť uhlířové hoši přec,

vždyť nařezali celé bory

a pěknou urobili klec

pro liščí klam a vlci vzdory.

A Matyáše chytli též,

chtělť proběhnout jim v selském šatě –

vždy na pomoc měl klam a lež –

leč tenkrát dostal vrchovatě.

Ba dostal toho dost a dost;

dřív přes šňořený hedbáv tenký,

a pak uhlířům pro radost

též dokonale přes koženky.

A dostal toho tu i tam,

že sotva stál a sotva chodil,

a nevěděl už kudy kam,

až Jiří král ho vysvobodil.

„Ach, drahý otče, slyš mě, slyš!

bud’ milostiv zas svému zeti,

mne Rovella nepoštve již

ni římské blýskání a kletí.

V klec prožluklou tvůj lid mě chyť

a zbil, div nezlámal mi údy;

čert měl tu hloupou válku vzít

i s legátem a se vším všudy!