O vlasti, vlasti! zoufale

O vlasti, vlasti! zoufale

tvých věrných zástup klečí

nad strhanými prápory,

nad zlomenými meči.

Nad námi bez ustání zní

tvé lkání srdcelomné:

„Jen méně slibu, méně slov

a více činů pro mne.

Jen více světla, světel míň,

jež v bludná vedou scestí,

jen více klidné jednoty –

a samo přijde štěstí.“

Ten tklivý zvuk, ten teskný hlas

se ztrácí v hluku, v smíchu,

a jenom někdy horlí hrom:

Kdy chcete kát se z hříchů?!