O vodě.

Voda arci všem je známa

ne méně než režná sláma.

Tím však ještě dokázáno není,

že je vyloučena z přednášení.

Pravě naopak. Věc důležitá tuze

ráda zalichotí mladé Muse

a s tou tedy ve shodě

mluvit budu o vodě.

Mimo prádlo, koupání a mytí

slouží voda ponejvíce k pití;

při čemž ale třeba rozeznávať,

jsme-li povinni plat za ni dávať,

jak to bohužel až často bývá,

když ji lejou do vína a piva.

Je to vody charakterním tahem,

že v ní rozpouští se všecko šmahem,

zvláště v barvené – a div to není –

zmizelo už mnohé, značné jmění.

Člověk, k vodě obrativ pět smyslů,

užívá jí hojně ve průmyslu.

Voda s hůry nebo z dola

točí velká, mlýnská kola.

Na poštách ty všelijaké káry

odstranila vlivem letné páry.

Ba, jak denní zprávy dokazují,

vody lid i za svět dopravují,

neboť komu voda do bot tekla,

skočí v proud a je u brány pekla.

Takto obyčejně dopravují řeky.

V Anglicku však přede věky

bratr králův – na mou víru –

topen byl v malvazíru.

Pohříchu, že poskytují dějiny

takového utopení příklad jediný.

Pak je – a to není k ocenění –

voda hlavním živlem ve umění.

Poesie, první toho rodu,

za předmět si ráda bere vodu;

ne snad, že by ruce veršorobné

na pivečko zřídka měli drobné,

nýbrž jedině a pouze pro to,

že to pěvcův svaté motto:

ceniť slzu ve děvině oku

víc, nežli světy ve široku.

Co by básníkům as napadlo?

kdyby neměli to vodní zrcadlo,

v němžto hvězdy rendezvous svá mají,

v němžto vodníci se probíhají,

a kam rusaličky lepolící

lákávají srdce milostící.

U čeho by dívky sobě naříkaly?

Kde by lásku milenci si přisáhali?

Konečně pak – a to mnoho platí –

jakou deklamací, milí zlatí,

bych Vás této chvíle mořil,

kdyby nebyl pán Bůh vodu stvořil?