O Vodňanském kostele.

Vodňanský pěkný boží stan

má zpívající zvony,

že slyšeti je se všech stran

na devatery hony.

Až do Čičenic, do Račic,

zvlášť o velikém svátku,

a do Chelčic a do Stožic

až k Holečkovic statku.

Nuž ku městečku po lukách

a podél šumné vody!

jeť hostinný tu každý práh,

a každý host má hody.

Zde všeho dost – kdo přijdeš, zvíš –

i raženého kovu,

a tolik ryb, že plavou již

i na kostelním krovu.

V to hnízdo spěchám vždycky rád,

jsouť upřímni zde všude;

buď ujme se mne kamarád,

buď krčma – nějak bude!

Juž věže báň – hle, ký to jas –

jak dukát v slunci plane,

a med!... med je tu nad topas,

jen jedno mrzí, pane!

V tom chrámě byl jsem jednou jen,

a hned mi zvlhly řasy;

vždyť hlavní oltář zohyzděn

je dvěma Maradasy.

Dva lotři – čert je do Čech kyd’

a zapsal v černou knihu –

ten mladší východní rval lid,

a starší loupil v jihu.

Dva lotři, jimiž kraj ten zchud’,

jichž zástavou byl plamen,

již pištce měli místo dud

a místo srdce kámen.

Tam na oltáři s obou stran

se druží k svaté Panně;

ej, lide milý, pro pět ran,

proč máš je v božím staně?

Nechť každý na kolena kles’

a prosí Děvu boží –

já spálit dal bych ještě dnes

to španielské hloží.

Vždyť vyhubili lid i lán

a, kde co bylo, skradli...

já odkop’ bych je rozhněván,

kdy k nohám by mi padli.

A kdyby purkmistr mi děl,

že dá mi peněz slapy,

jen kdybych něco dudat chtěl,

radš pliv’ bych na ty chlapy.

A kdyby děkan třeba řek’,

že dá mi peněz bednu,

bych před zbojníky těmi klek’

a dudal aspoň jednu;

A kdyby říš mi dával král

a plášť a žezlo k tomu,

já nezapěl bych, nezahrál,

v tom chrámě pranikomu.

Spíš dudy své bych rozdupal

a rval si šedé vlasy,

vždyť celý svět by se mi smál,

že hrál jsem před lotrasy.

Ty pověsil bych na čakan,

ne do božího chrámu;

ej, divím se, že Kristus Pán

svou mateř nechal v rámu.

Že nevztáh’, nechť jen maličko,

svou na zbojníky ruku,

že neřek’: „Máti, matičko,

pryč pojďme od těch kluků.

Mníť, nevinný že dívčí květ

a nebes něžné dítě

lze klamat jim a lapit hned

do přetvářek svých sítě...“

Tož v ten mne kostel nevnutí

ni k mému synku kmotři,

mně nejsou zhola po chuti

ti španielští lotři.

Těm chlipným chlapům nedudám,

i kdybyste mě zbili;

za pekla potvory je mám,

jež z naší krve ztyly.

Já takové juž srdce mám,

že hněv svůj sotva zmohu;

spíš na rozcestí zadudám

svou píseň Pánu Bohu.*)