O výstavách velkých i malých.

Deklamátor,

strašný usurpátor,

látek všelikých se chápe,

když co kompilátor

neb improvisátor

v bačkách na Parnas se drápe;

před ním neobstojí

slunce ani hvězdy,

na všem jako na koni on jezdí;

v každé deklamaci svojí

smele, co mu přijde do hlavy –

třeba – třeba – výstavy,

jak je vidět, drazí moji!

Doufám, že mi odpustíte,

jestli nyní uslyšíte

o výstavách samých,

známých i neznámých,

takových i makových,

domácích i světových.

Přičiním se po vší síle,

aby ušla vám tím chvíle;

jak – toť otázka je veliká,

jež zodpoví slavná kritika...

Výstavy ty velkolepé,

jež se „světovými“ zovou,

znáte sami jistě lépe,

nejsou vám již věcí novou.

Jako všecky velké podniky

nadělají mnoho prachu,

křiku, hluku, reklamy,

počínají obrovskými programy,

plány, výpočty a zisky,

naříkaj' pak na maléry, na útisky,

když se octnou s deficitem v – „krachu“.

Všickni národové světa

chlubí se tu svojí dovedností,

umělostí, učeností,

jinou mnohou ctností,

jenom ne svorností –

po níž bohužel je všade veta!

Také potentáti cizí tady

scházívaj' se z blízka, z dáli,

nádheru by svoji ukázali,

kdežto jazýčkové utrhační

tvrdí, poddaní že leckdes lační

za to doma pískaj' hlady.

Když se byli hosté všici

rozejeli domů,

počnou výstavníci

„mobilisovat“ armádu hromů,

ježto vidí – navzdor kontrole –

že tak málo háků na stole.

Světu může to být milo,

neboť kdyby z každé něco zbylo,

bůh sám ví, co by těch výstav bylo!

Zemské výstavy bývají stálé,

jako musea a obrazárny,

síně rytířské i antikvárny –

atakdále – atakdále –

v nichžto svědčí různé kroje,

poháry i zbroje,

jak jsme velcí bývávali

a jak teď jsme malí. –

Pravé výstavinky „rajské“,

bývají ty krajské,

semenářské, zelinářské,

ovocnářské – zkrátka: hospodářské.

Tu pak všecko, země plod i zvíře,

„výtečné“ je v svrchované míře;

bulíci i kravičky,

ovečky i kozičky

a ty našich vepřů matky,

každá s dvanácti čuňátky –

toť je pohled, při němž provolá se:

Přírodo, jak's bujná ve své kráse!

O výstavách takých bývá živo,

zvlášť kdy čestně zastoupeno pivo,

od všech „hospodářův“ (se džbány)

výrobek to silně „hledaný“. –

Vážné naskrz, zcela nefrivolní,

bývaj' výstavy vždy školní,

jenže z nenadání

smíšek leckdy přec se neubrání,

když tak prohlíží ty fáčky,

lajblíčky, cintáčky,

punčošky i čepičky,

ve školách jež pletou naše holčičky,

důstojně by připravena

školou pro život prý byla žena.

Mnohdy velmi intresantní

výstavy jsou ambulantní,

jako zvěřinec a panorámy,

cirky opičí a kosmorámy,

kabinety s preparáty,

pak ty, co v nich „riesendámy“

ukazují nebo mužské kolohnáty.

Zvláště je to „činči“,

učení kde pudlové neb pinči

hrají v domino a šachy,

až se třesem strachy

při myšlence,

že by pejskové ti učení

mohli přijít také k „sbaštění“

v buřtu neb v uzence.

K zvláštnostem těm řadit v čáře přímé

výstavy ty podivínské smíme,

jež se pěstují velice

v Anglii i v Americe –

příklad aby byl v zápětí,

vezměm výstavu hned dětí,

kdežto klučíci jak cvalíci

i děvčátka jako boubelátka

dostávají ceny,

jež jim přisouzeny

za to, že se mají k světu zkrátka.

Podobného cosi známe

z všech, co u nás máme,

bálů, divadel i promenad,

které zvláštní tvářnost mají,

výstavám se podobají

ženských krás i toilet a vnad.

Také mladí páni,

šviháci, galáni,

rádi, jak se praví,

světu na odiv se staví,

buďto na plesišti,

loděk závodišti,

nebo na kluzišti –

jen když je to slaví. –

Žertů bohopustých

natropí výstavy „tlustých“,

k nimžto z všeho světa vagÓny

svážej' dvounohé ty „balÓny“,

sotva schopné pohybu a kroku

jako bavlnných houf žoků.

Ano, kéž to běsi!

břicháči ti dávají i plesy,

při čemž trpí převelice

nebohé ty tanečnice

točící se dole

s těmi sudy v kole

jako kolem sluncí oběžnice...

Různých chutí resultýrky

bývaj' soukromé ty sbírky,

jež se milovníkům zvláštností

ukazují s velkou radostí.

Jeden výstavu má tabatěrek,

druhý dýmek, holí neb sekerek,

ten zde sbírá klíče a k nim zámky,

jiný mince, třetí s psaní známky;

jeden kamení má velkou skříň,

druhý starých hrnců plnou síň;

ba jest mnohý blázen takový,

že to ani světu nepoví,

až ten sezná z jeho testamentu,

jakých divných má tu safientů! –

Pravšední co výstavy jsou známy

naše novomÓdní sklady, krámy,

kteréž nejlepšího od zboží

v kastli vzorky pěkně vyloží,

aby mimojdoucí ne-li cenou,

aspoň krásou táhlo nalíčenou.

Co tu řečeno, to platí

o výstavách, moji zlatí,

od Grohmannova tam krámu

až až po tu ctěnou dámu,

kteráž na trhu pro mlsáče

vystavuje své dva pekáče,

v jednom jahelník a v druhém husu

podle nejvybranějšího vkusu –

aneb k výstavám těm na rynku

s Mikuláši, anděly a ďasy,

s jeslemi a podobnými špásy,

kolem nichž se tlačí děti,

ba i blázni mnohdy kopuletí –

ty můj božínku!

Výstavu, ač v malém rámci,

najdem v každém hokynářském krámci,

kde je nejpestřejší směsice

předmětů zbytečných,

příjemných i užitečných

velmi velice.

Máš tu z plodin zemských brambory,

pochoutek i trojici:

tuřín, mrkev, vodnici,

mimo zeleniny výbory;

máš tu všeho druhu ovoce,

ba i mnohé vzácné vysoce,

jako: první třešní ukázky,

malá kytička dva peňázky.

Dále jest tu všeho koření

libovůně až až k omdlení,

vonněpáchnoucí i nad zefyr

mladý nebo starý sýr;

tvaroh, máslo, povidla,

vůbec vše, co patří do jídla;

pro dětské i chtíče

mlsky cukrové a míče,

„káči“, palestry a biče;

pro bezbožné cucálky

všeho druhu kořalky,

pro hladové jedlíky

housky, chléb a rohlíky,

pro kuchařky po práci

mandl a pak „mlýnek“ domácí

(na němž z čtvrti celé

panstvo prý se „mele“) –

a co jiných věcí,

bozi jen jsou svědci!...

Moh' bych výstavy i jiné

uvésti zde kratce,

avšak daremná to práce;

znáť je každý z praxe činné;

protož končím k vaší radosti

s jedinou tou žádostí,

byste, posluchači milí,

chuť-li máte, také „vystavili“,

cokoliv se líbí – –

jenom ne mně – moje chyby!