O ŽÁDNOU MILOST...

O žádnou milost neprosil jsem dosud,

co život nes’, jsem bral, klid na svém čele,

a kdekoli jsem potkal tvrdý Osud,

my do očí vždy pohlédli si směle.

My do očí vždy pohlédli si zpříma,

jak sluší těm, kdož meče svoje kříží,

a vzdor můj starý z polovice snímá

už s beder mojich žití každou tíži.

Však tebe zřím-li, duše moje, časem,

jež tolik už jsi v žití vytrpěla,

s tím vlhkým okem, nalomeným hlasem,

jak v nové tíze skláníš úběl čela:

Tu hrdost taje, vzdoru zeď se řítí,

jak náhlá bolest otřásla jí prudce,

a je mi, jak bych vstáti měl a jíti

a před Osudem sepnouti měl ruce.