o žalech

leckdo starosti a žaly cítí temně

jako křivdu, kterou páše na něm svět,

kterou páše lidstvo, obloha i země

na nevinném tvoru, jemuž churavět.

kolikrát však žaly, k ledu ukládané,

jsou jen marnivého srdce sobectví,

kolikrát se řinou smutku slzy slané

z marné ješitnosti bez protivenství?

jako poeti, jimž rostou ze soukromí

pampelišky písní kdesi nad vřavou,

pláčou bolestíni stranou těch, kdož lomí

rukama i srdcem nad hrou krvavou,

nad nenasytnou hrou nelidského tvora,

v nějž se mění člověk z matky zrozený;

marnou pýchou spjat a zločinů všech hora

sesouvá se s řevem na nevinné dny.

marno vážit žaly srdcí osamělých,

dokud stoupá krev a nářek děťátek.

kdo má na to kdy? kdo ze živých a bdělých

nechce stavět hráz, když ohněm vzplanul vztek?