O zašlých melodiích.

V mém srdci posud plno zvuků,

a plno žáru v žilách všech,

výš vzlétnu-li jak šipka z luku

své obraznosti na křídlech.

Leč z ňader ohně, z duše tonu –

jak rozhod’ žití vyšší soud –

už nemůž jako hlahol zvonů

znít bouřných melodií proud.

Vždyť žití na hlavu mi klade

svých skřehlých rukou chladnou tíž...

Ó, směj se, směj se, srdce mladé,

leč věz, že stejně pocítíš.