O zívání.

Mnoho lidí na tom světě znám,

kteří dosud nelíbali dam,

kteří, lnouce jenom ku mlíku

nekouřili ani doutníku;

znám i dívky, tance sokyně,

málomluvné, staré hokyně.

Vše to znám, ba znám i víc,

příkladů bych podal na tisíc;

to však nevím, kde by ten se vzal,

kterýž jaktěživ by nezíval. –

Pokud věda před věrou se sklání,

vyznal se už Adam ve zívání.

Víme o něm, že se velmi nudil,

než ho tvůrce ze sna zbudil,

v kterémžto mu z žebra vyňal kosť,

by mu Evu stvořil pro radosť.

Tím však Bůh se minul svého cíle:

v manželství je teprv dlouhá chvíle.

A tak, sotva minul krátký čas,

zíval Adam jako prvé zas.

Potomci se po něm vydařili,

neboť chytlavé prý hlavy byli.

A tak zívání to z ráje

vniklo do měst, vsí a v háje.

Nyní zjevem pravšedním to bývá,

že se v jistých okolnostech zívá.

Abych dotvrdil to zcela rovně,

dím, že se tak děje ve sněmovně,

kdežto frásemi o blahu říše

hází se jak pérem, když se píše.

Také v přednáškách to zvykem bývá,

že se vůči profesorům zívá,

buďže táhne s paragrafy v pole,

aby odpůrce se octnul dole,

neb že s vykládáním klasiků

nadělají tolik caviků.

Dále o tom pochybnosti není,

že se zívá nejvíc k vůli čtění,

neboť je to věru bez míry

jaké se teď tisknou lektyry.

Do veršů se holá prosa vkládá,

každý o své lásce písně skládá,

nivy poesie suše jako seno.

Tím je zívání tak rozšířeno,

že i při mém povídání

dáváte se do zívání.

Končím, abych nezíval i já.