O zlaté pravdě.

Pojď, zaleťme si k pozemskému ráji,

v stín sladkoplodých palem,

pojď na východ, můj druhu, v zemi bájí,

kam toužíváme s žalem.

V říš milosrdných reků, moudrých králů

a poustevníků svatých,

v kraj pěvců, pějících jen pravdy chválu,

lží prostou klamně zlatých.

Pojď v domov soudců božsky pronikavých

a věštců víry plných,

v kraj lásky k smrti věrné, přátel pravých

i soků spravedlných.

Pojď, vmysleme se v báječné ty tvory!

žil král tam velkoduchý,

sto let byl starý, tíhou věku chorý

a teskné cítil tuchy.

Ten zavolal si mudrce, jejž zlatem

byl povždy obsypával,

i děl: „Kdys chvíle strom snad zvrátí chvatem,

jenž věkům odolával.

I mne i tebe, vše, co nám tu milo,

co nejdražšího známe,

všech našich nadějí co skálou bylo,

čas jako třtinu zláme.

Nám dali bohové vlasť požehnanou,

a mír ji blažil věky!

Zdaž obhájí však zemi bezobrannou

lid šlechetný a měkký?

Zda strpí závisť, že ta země živí

tak ctné a šťastné syny?

A nevtrhne-li soused bojechtivý

v ráj naší domoviny?

Vím, vzplane zápol s výbojnými vrahy!

Ó kterak skončí asi?

Lid učils povždy – uč ten národ drahý,

co v budoucnu jej spasí!

Moc králů míjí! Lid mi nelze vésti.

vstříc době nebezpečné;

jen duchům dáno nesmrtelně kvésti

a konať dílo věčné.

Ty mysliteli velký, duchů králi!

Zvaž, co tvá moudrosť chová,

a v mramor věčný, z tvrdé vzatý skály,

vryj věčné pravdy slova.

Té pravdy, která lidstvu po vší zemi

jest nejblažší a spasná,

jíž nelze nezvítěziť nad myslemi,

žeť jako slunce jasná!

Vpiš pravdu takou, která slabé vzmuží

a silné skrotí jemně,

jež vášně smíří, soky láskou sdruží,

ráj stvoří z širé země.

Zvěsť pravdy, která vzpřímí mužné šíje,

že neskloní se v robství,

a v prsou nepřátelských potře zmije,

jež soptí hnusem sobství.

Ať všichni duchem volni, srdcem čisti

se o slasť žití dělí,

ne jako dravec lpící na kořisti,

z níž ssaje, zkrvavělý!

Ať zvířeckosť se mocným studem zděsí

té pravdy zlatých žárů,

a z lidských srdcí prchnou zášti běsi

i démonové sváru.

Ať směle prsa vznešených i skrovných

se v blahé vzedmou pýše,

že vlasť jest obcí bratrů sobě rovných

a hodných lidské výše!

Skvost nejlepší, jejž duch tvůj přemítavý

si dobyl v žití celém,

ať zvelebí kdys jedince i davy –

směs otroků a šelem!

Ó najdi slova hromová i slunná,

ó slova čarodějná,

ať svítí spásou zlatá jejich runa

v tmu zbloudilého hejna!

Ať moudrosť jednou pravdou přesvědčivou

své zlaté jádro zjeví,

ať blaze tomu, kdo ji pojme živou,

a běda, kdo jí neví!

Tu pravdu pak, jež duchy zvedne k výši

a nedá lidstvu klesať,

jak odkaz lidu svému v srdce vpíši,

věz, dám ji v kámen vtesat.

Věz, v mramor zlatem ryzím vykládanou –

to zlatem cti a vděku –

tak dám ji vsadiť nad chrámovou branou;

ať mluví k srdci věků!“

I stál tu mudrc se skloněnou hlavou,

již velká hnětla tíha;

zdaž chová pravdu takou pronikavou

dnů jeho zašlých kniha?

Zda všecko myšlení a zpytování

se dotoužilo plodu,

jenž pravé blaho, pravé požehnání

by lidskému dal rodu?

Či všecko mudrctví, ves um je lichý

a nemá spasné moci?

Tak hloubaje šel v příbytek svůj tichý

a pátral dnem i nocí.

Tu před balvanem mramorovým stával,

kde s dlátem rytec čekal;

již unášel jej vřelé pravdy nával,

zas mrazný klam jej lekal.

Kde nalézť pravdu velmocnou a silnou,

ó která jest to, která,

jíž dáno kouzlo, v spásu neomylnou

vésť pokolení sterá?

A když tak váhal, toužně přemítaje,

jak zjasniť pochyb stíny,

zřel, jak si mladý rytec při tom hraje

a cosi robí z hlíny.

Chtěl člověku to zhnísti ku podobě

a tím se pachtil v potu.

Jen maně mudrc toho všiml sobě –

i zašel na samotu.

Chtěl v moře pravdy ke dnu vhroužiť duši;

spěl proto v lesy husté,

kde lidský rej ho z dumy nevyruší,

a bydlel v sluji pusté.

Až teprv sníh když zavál ztuhlou půdu,

zpět přišel ze své skrýše;

zrak vpadlý měl a zvetšelých byl údů

jak přízrak z mrtvých říše.

On nenalezl pravdy! Ze všech trudů

jen pochybnosť si nesl!

Rván divým spárem zoufalství a studu

v prach na svém prahu sklesl.

A hle, tu ztrnul, novou zděšen ranou!

Neb králův mramor bílý

byl zmařen! Postavu veň vytesanou

jun uhlazoval s pílí.

Ten uhnětený, malý člověk z hlíny

byl prvým, chabým vzorem;

teď rány dláta hřmí jak hromoklíny,

teď obr jest jich tvorem.

A pod hochovou tvůrčí rukou smělou,

hle, mramor živým zdá se!

Tu stojí člověk s výsostí svou celou

a v plné lidské kráse!

Hoch spatřil kmeta; kleknuv, strachem zbledl

a vyznával svou vinu;

však mudrc v náručí jej k srdci zvedl

a zvolal vroucně: „Synu!

Proč z umné ruky tvé ti dláto skleslo?

Mníš, žes můj mramor zkazil?

Tys našel vytoužené, zlaté heslo,

tys pravdu přiobrazil!

Buď člověkem! Toť moudrosť, v níž je spása!

Buď člověkem! zde vpíši.

Buď člověkem! ať mramor věčný hlásá

stům národův a říší.

Vždy lidstvo nad roby a nad divochy

zvěsť pošlechtí jen tato!“

I vepsal mudrc na podstavek sochy

dvou slov těch věčné zlato.-

To událo se v pohádkovém luhu,

kde zlatý východ září.

Pojď, nesme v západ o tom zvěsť, můj druhu,

kde národy se sváří.

Ó buďte lidmi! Heslo prostoduché

a vymyšlené v ráji!

Či zařve záští, dravou vášní hluché,

že lidskosť je jen bájí?!