O ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ.

Praho, zřím u hvězd tvou již slávu

dle prorokyně Libuše

a zpívat jásavě jsem v právu

o ní též z duše do duše.

Než koupíš hrad si od eráru

a české dáš naň tabulky,

bělrudý prapor beze sváru

rozvineš s věže Mihulky,

než otázku rozřešíš pitnou

a přístavbu své radnice,

sensací lepší tebe chytnou

útulné háje Štvanice.

Volám jak divý v alarm předem

milionáře do akce,

ať brzo do klecí juž svedem

všecky tam svoje atrakce.

Neb vše, co dosud po Příkopě

chodí a lítá divoce

i volně těká sobě v stopě,

nést může tam své ovoce.

Ať útulek má zvíře všaké

po vzoru města Paříže

v užitky přijdouc všelijaké

officielně za mříže.

Lvi mnozí v dírce s chrysantemou

a s lakýrkami na nohou

tak pro svou slávu velmi němou

se uplatnění domohou.

Úpíři vedle se směnkami

ve kleci budou nosatí,

a dál zas laňky budou samy

lvům z rukou stovky papati.

Labutě zpěvné s bílým peřím

a skotačivé gazely

lákati budou ke svým dveřím

lezouce husám do zelí.

Nač lze si jenom vzpomenouti,

tam bude blízko v okolí,

žrát budou supi mrchožrouti

třicetileté mrtvoly.

I rhinoceros z garnisony

se válet bude ve blátě,

a ochočené budou slony

na tlustém vodit špakátě.

Posvátný ibis separátně,

by spíš ho oko zahlídlo,

stát bude tiše v bílém plátně,

a vůkol dýmat kadidlo.

A nesmí scházet, ovšem že ne,

co mládež baví nejvíce:

ve kleci šíro vystavené

vše kulérové opice.

Jen nad jedním já hořce pláču,

jak pohřbíval bych přítele:

hle, všeliký rod paroháčů

tam sůl svou lízá vesele.

Však vše ta krása trpce hořkne,

kdo zří ji okem proroka.

Ten poslední svůj otaz dořkne:

Co bude z všeho do roka?!

Žal oko mží mi, závisť kletá

zlou poušť zde stropí z nelásky,

vše požere se za půl leta,

v klecích jen zbudou – ocásky.