O zpěvu a muzikách. (I.)

Hudba dar že nebeský je,

v němž se sladké kouzlo kryje,

sestrou že je poesie,

srdcí těšitelkou,

vášní krotitelkou,

duší jemnitelkou,

čarodějkou mocnou, velkou –

kdož to neví z vás?

Rovněž známo as,

že je zpěv

sladkojemný, vábný, tklivý,

touhyplný, náruživý,

rozmarný i čtveračivý,

dumný, zbožný taky

a bůh sám ví jaký

ještě zjev –

zvláště klokotá-li v hrdýlku

jako andílků

spanilých a luzných děv – –

to slýcháte

i čítáte,

moji milí,

každou chvíli –

toho musím já se stříc';

úlohou mou tedy bude,

abych dle své síly chudé

pověděl vám něco víc,

než co číst i slyšet všude.

Prosit musím o shovění jen,

nebude-li výklad ten

snad tak poetický,

jak kdy básník opravdický

v struny sáhne svého varyta;

hledámť v tom svou hlavní oporu,

aby v pestrém rouše humoru

pravda čistá byla ukryta.

Tolik do úvodu

na vespolnou shodu.

Jednodušším že je zjevem,

počnu, drazí, zpěvem;

při čemž ihned říkám,

s důrazem i podotýkám,

že co zpěvem slove,

bývaj' mnohdy divní hlaholové,

na obtíž jen sluchu,

jimžto klne každý v duchu,

kdo má, jak se sluší,

spořádané uši.

Nejprve se osmělím

a zpěv rozdělím

v nelidský a lidský

v té as míře,

člověk zpívá-li či zvíře

(ačkoli se může stát

i sám člověk nelidským v tom mnohdykrát);

dále v ochotnický

čili neumělý

a pak ve umělý

čili artistický. –

V zvířecí že společnosti

znamenitých pěvců dosti,

jichžto zpěv každému po chuti,

přizná každý jistě,

uvedu-li na tom místě

zpěv jen slavičí a labutí,

necekaje ani

o bravúře, o koloratuře

kanárčí, skřivaní,

aniž špetna cosi

o virtuositě kosí –

jsou však mnozí

za to přeubozí

pěvci zvířecí, jež aby – –

jmenuji jen kočky, kohouty a žáby.

Známy všady

jsou ty noční koček serenády

od pramámy již i pratáty,

„sÓla“ kohoutí i žabí kantáty

a co recensent já řádný

konstatuji tady,

pokrok že se nejeví v tom žádný –

dnes jak včera

mňouká, kuňká, kokrhá

syn i dcera.

O jiném snad zpěvu zvířecím,

skopovém neb telecím,

výklady tu činit

neb třeba jen se zmínit,

byl by věru hřích

jeden z největších.

Protož bez úlevy

na lidské hned přejdu zpěvy.

A tu bychom měli

především zpěv neumělý.

Poněvadž ho mnoho,

následuje z toho,

že to musím krátce vypravit,

nechci-li vás k smrti unavit.

Nuže – všickni víte,

kterak zpívá dítě,

když si hraje;

též i chůva stará nebo mladá,

když už hajá, dadá,

kteráž kolébá je,

a že těžké jsou to hračky,

sama při tom „tluče špačky“.

„Hajej, pupu,

koupím cukru!“

nos až přes bradu jí padá.

Mládež kterak zpívá v sadě

na poli neb na zahradě,

to nechť blouznící

vypisují básníci;

s oborem mým ve shodě

je, jak pijáci,

„civil“ nebo vojáci,

zpívaj' rozjařeně v hospodě;

špatným pivem namazány

když se hlasy,

tenoři i basy,

též i jiné kterékoli,

rozbíhají se na vše strany,

krákorají jako vrány,

že to bolí,

jak by po jednom ti trhal vlasy.

Ichuchu – toť zpěv,

jenž by Satanův i hněv

a vztek

zahnal na útěk!

Pěkní hlasové,

též i zpěvové

jsou tři dráteníci

neb tři králové,

když ti spustí venku před světnicí,

že bys království jim daroval,

aby jen šli o pár domů dál.

Krásně zpívaj' harfenisté

v kaváren i třídě jisté,

do nichž zřídka kdo si zajde,

aby poslech' píseň o ztracené kajdě.

Vše to ale málo

tomu by se zdálo,

kdo by zaslech' diletantské zpěvy,

jakýmiž si zbožný křesťan leví

sem tam kdesi

u štatuí nebo na procesí.

Jářku: Sed libera nos a malo!

Krásný také zpěvu dar

(dobrému ač vkusu v zmar)

vězí v stařenách i starcích,

co se produkují na jarmarcích,

majíce tu na papíře

věci nepodobné k víře,

„malovány“ v hrozné míře –

k čemuž podle noty známé

zpívávají vždy to samé.

Jistých jenom zpěvákův

genius se hudby leká,

a to sic těch chudákův,

křesťanův i židákův,

jižto po domech se potulují

a tam prozpěvují

nekřesťansky dosti

svá recitativa secca,

hlasy, že by skalou zatřásly –

ku příkladu: hadry, staré sklo a kosti!

nebo: koupěj' podmáslí!

Anebo též z jiné toniny:

písek! uhlí! drtiny!

a pak k posledu

„světové“ to: handrlevú!

Dost již! z křesťanské k vám útrpnosti.

Krátce radš si zamelem

o zpěvu teď umělém.

Jako avantgardiérky

vystrčíme chansoniérky,

ty, co hlasem nevyspalým,

slabým, za to ale malým,

s „přednesem“ však – sukní – dokonalým

po světě vyváděj' svoje „verky“.

Však je znáte,

třeba zapíráte!

„Pif, paf, tralala,

vive la compagnie,

pif, paf, tralala,

vive la compagnie!“

K zjevům těm se řadí čtveráci,

kupletní tak zvaní zpěváci,

buďtež „Tiloři“ neb „Štyráci“

nebo kabrňáci

Vídeňáci –

však je znáte,

třeba zapíráte!

Hrozitánští v zpěvu netvoři

venkovští jsou kantoři,

jichžto „neutrální“ hlas

zpívá diškant, soprán, alt,

tenor, baryton i bas –

ať tím kdo chce v hrob se umoří!

Všecka čest

proto pěvcům přisluší,

kteří uměj' zpívat k srdcím, do duší,

jimžto dáno jest

na nejvyšší výši

v hudby, zpěvu říši

znenáhla se vznést;

jenž se dlouhá leta pilně snaží

a pak teprv každé ucho blaží –

míním operní tím ty i ony

solisty a primadony.

Nad ty výtečnější síly

jsou jen sirény a víly,

s těmito pak přátelští

kůrové tam andělští,

jenž prý zpívaj' nad vše líp i snáže –

(budou mít dle toho nejspíš gáže!)

S tím jsem – toť se ví,

hotov se zpěvy.

Bude těšiti mne velice,

zůstanete-li tu spolu

na mou kapitolu

o muzikantech a muzice.