O zpěvu a muzikách. (II.)

Když jsem s andělskými skončil kůry,

musím nyní začít opět s hůry,

pročež vezmu nejprv hudbu vznešenou,

krásnou, vzletnou, nadšenou,

líbeznou a těšnou,

božskou jako harmonie sfér –

načež dám pak alifer,

vezmu „na vochle“ tu druhou,

hořkou, drsnou, tuhou,

protivnou a nezáživnou,

falešnou a směšnou,

při níž volá každý: quel' horreur!

Velebné jsou zvuky, hlaholy,

matka příroda jež kdykoli

ušim našim skytá na pospasy,

na příklad ty zvučné kontrabasy,

když se bouře snese v údolí,

zvučnější že timpani

nikdy nebyly snad slýchány;

nebo šum ten divuplný,

jejžto v tichu nočním kouzlí vlny,

jemné zefyru to šepotání,

v aeolských harf zachvívání,

nebo výdatné to „forte“ shora,

jež vyvádí samum, tajfun, bÓra.

Jaké mohutné to „tutti“,

když se stromy lámou jako pruty,

vítr fičí, ječí, píská,

srčí déšť, hrom rachotí, blesk tříská,

země duní, chví se,

skály trhají se,

vlny pláčou v moři,

tvrze na břehu se boří,

vše co živo pak tu dole,

myslí, čert že sám je v kole,

zuby cvaká v uděšení

při tom božím dopuštění!...

Za krátko však disonance celá

hrozná, divá,

v lahodný se akkord rozeplývá,

krásný na nebi jak duha skvělá.

To, byť sebe víc měl kuráže,

sotva který člověk dokáže.

Jsou i byli sice velduchové,

hudby titánové,

kteříž mnoho

ve svých skladbách dokázali toho,

Beethovnové, Mozartové,

Bachové i Haydenové,

Gluckové i Mendelssohni

i jich četní epigoni,

hudbu krásnou tvořiti jenž znali,

poklady zde světu zanechali,

avšak buďtež křesťané či židé,

byli přec jen pouzí lidé.

Bylť i jednou David jeden,

ne král, nýbrž Felicien,

jenžto složil krásnou „Poušť“ –

teď je nová skladba zhusta

zoufale tak pusta,

že svět volá: Pane, jen ne houšť!

Jeť i Verdi velkým v hudbě pánem,

Wagner dokonce pak velikánem,

jak sám aspoň myslí

ve své díře syslí –

škoda jen, že hudba prvního

psána bývá příliš v spěchu,

druhý spojence pak hlavního

hledá – v žlutém plechu,

klempířům všem na útěchu.

Jiní komponisté

píšou partitury úhledné a čisté,

škoda jen, že tam se zaprášej',

kam se k odpočinkům věčným odnášej'.

Hrůzu jen, a strach

budí u všech přátel hudby pravé,

chuti poněkud jen vybíravé,

pověstný pan Jakub Offenbach,

jenžto svými kankany a špásy

hudbu zostudil na dlouhé časy;

teď ji dorazit chce jeho sok,

„geniální“ Charles Lecocq.

Tím jsme octnuli se již

v hudby kruhu,

tancechtivým jež jde sice k duhu,

jiným lidem však je na obtíž.

Pravý hudby ctitel dělá strajky,

když má hrát ty „infám“ kalamajky:

„činarata, bumarata,

hopsa hejsa, mtarata!“

samá tempa jenom pro koně!

Musa volá plna indignace:

jaká hudby mé to profanace!

já pak, jenž s ní rád si zavdá,

volám: svatá pravda!

Abych ušetřil si práce,

promluvím už jednou krátce

v úvahách těch svojich

o virtuosech a o nástrojích;

pak si uděláme velké „tace“.

Ze všech inštrumentů,

jichžto po světě jak safientů,

(všecky zvláštní chuti na strany)

prvním – královské jsou varhany;

při jich zvucích všecko klesá v prach,

zvlášť když hraje na ně ňáký Bach.

Že ten, kdo k nim měchy šlape,

také na vrchol se slávy drápe,

není žádný div;

vždyť pak bez něho největší kos,

nejslavnější v světě virtuÓs

nevyloudí hlásku jaktěživ,

byť i do nich strkal sebe více nos.

Po varhanách jisté do míry

přijdou piana a klavíry,

jež se brzy světu stanou

novou egyptskou již ranou,

jaké jsou jich nyní myriady

a k nim „svatojanských“ hráčů všady,

jižto hudbě odzvánějí hranou.

Jistí ducha bohatýři

piano sic chválou novou

nejtěžším nástrojem zovou,

proto snad, že hnou jím sotva čtyři.

Co jsou v kartech toušové,

v hudbě nástroje jsou smyčcové,

ač se v davu druhých tratí,

přec jen nejvíc platí

lahodní jich zvukové.

Praví trpaslíci,

směšní tajtrlíci,

jak by smet',

proti nim jsou „dřeváci“

všickni foukací:

fagot, hoboj, klarinet,

flétna huhňavá

a pak pisklavá k ní piccola,

kteráž je jak čertík do kola.

Nejvíc dech

namáhá vždy neurvalý plech;

také ucho mnoho zkusí,

poslouchat-li musí

frkot mosazných těch šneků všech.

Neméně záhubný

hudbě jsou i talíře a bubny,

pro něž posud strašlivá to rána,

Mozart bez nich že psal „Don Juana“,

k němuž pozváni

byli pouze páni timpani.

Tento registr

platí však jen pro operní orkestr;

více nandá

plechů vojanská ti banda,

takže často zdává se ti silně,

jako bys byl v kotlářské kdes dílně,

zvlášť když drží tÓn

ofikleida a bombardÓn.

Triangl a lýra

ostatní ty blázny nezapírá,

ký pak div, že mluvou znaleckou

hudba taková se zove tureckou;

neznáť sama ani

s ušima proroka slitování –

zvlášť ta, co se produkuje světu

někde venku na výletu,

hlásajíc „radostné“ z mrtvých vstání...

Jiné nástroje

ať nám teprv dají pokoje!

Není času ani místa zde,

abych vyjmenoval vše,

čím kde muzika se dělá –

zbláznil bych se třeba z toho zcela!

(jsoutě pravé ťopky

proti tomu naše plecháče a škopky!)

K vůli příkladu však z potopy

té jen vyjmu to, co z Evropy

známo na cizím je kontigentu

pod titulem musikálních inštrumentů:

Kytara a mandolina,

niněra a tamburina,

brumajzl a okarina,

flašinetl, harmonion,

orkestrion, melodion,

carillon a eufonion,

zvonečky a skleničky,

rendlíky a pukličky,

brkačky a merletky,

řehtačky a trumpetky,

klapačky a dřeváky,

slaměnky a zouváky –

a tak dále a tak dále

k větší Euterpině chvále.

Podobné i skoky

mezi jednotlivými jsou soky,

hudby študiosy

neb již hotovými virtuosy.

Považme jen v směru jistém,

jaký rozdíl mezi pianistou Lisztem

a pak těmi samozvanci,

v hospodách jenž hrávaj' k tanci.

Tak i v hudbě znáti,

že jsou ve všem písaři a advokáti,

beáni a laureáti –

aneb abych užil fráze nové:

„pámbičkové“ a pak „lichpucové“!...

Však již končím, pánové a bratří,

neb jsem vytrestal vás dnes již jak se patří!