Obavy.

Svět učinil ji podobnou svým květům,

jež vítr může pučící již srazit,

a vydal v šanc ji nemocem i létům,

tu těchu mou, mé štěstí může zkazit.

Žel, že tak jest! Leč její pohled vlídný

to vědět nezdá se, ni o tom bádat.

Ký v její srdci zrá to záměr klidný

si naděj lásky nekonečné střádat?

Kdo naučil tě vzdorovat vší sudbě

a věřit, kde pro kotvu břehů není?

snít svět, jenž vzdušné podobá se hudbě,

že dýše jen a vždy je bez zjevení?

Či věřit chceš, co smysly neokusíš?

Jsem zmaten, jak se klidně v zrak mi dívá:

což klamu se? Dí: v lásku věřit musíš,

je slepa, hlucha a je přece živa!