„Občan Kristus.“
Šla revoluce světem rovna lvici,
kol trosky jen a ruiny,
šla s Marseillaisy písní vítězící
a v patách jí šly zločiny.
Ó jistě chtěla mnoho, mnoho tkala
ve Girondistů krásných snech
a ze snů za sebou jen zanechala
krev, zříceniny, žeh!
Ji mnohý vítal v naději a tuše
ve chudé jizbě učence,
jí vstříc jásala mnohá mladá duše
s prvního žárem milence,
jí přes ocean mnohý tleskal z dáli,
v ní zdravil lidstva jitřenku,
jí čiše steré „Vítej!“ zařinkaly,
jak bohyni a milenku
ji vésti chtěli světa širým krajem
k slednímu dobra vítězství,
kdy země posledním být měla rájem
ve lásce všech a bratrství!
Však Marseillaisy než dozněla sloka,
zpěv lásky změněn v řev
a místo slzí soucitu zem loká
jen krev a krev a krev!
Šla revoluce světem rovna lvici,
kol trosky jen a ruiny.
V sbor starších města vstoupil na radnici
kmet vážný, přísný Parini.
Na mocných ňadrech pestrou trikoloru,
vstoup’ matným krokem v sál,
na tváři bledost, oheň mládí v zoru
však stejným leskem plál.
S týmž ohněm, s kterým na zpanštělou chasu
zved’ satiry své bič,
a líčil prázdnotu jich zábav, kvasů
a šlehal zbujný chtíč,
s týmž ohněm, s kterým před mnohými lety
psal nesmrtelný „Den“,
nad jehož poslední se skláněl věty,
ač chorý – přece nezlomen
stál v středu těch, již láteřili, silný –
ó hrozná, divá směsice!
„Ať žije svoboda! Však na svítilny
pověste všecky šlechtice!“
Stál v středu těch, již soptili a řvali,
stál klidný bouře ve hromu:
„Ať žije svoboda!“ rty jejich zahřímaly –
„„Ať žije – smrt však nikomu!““
A po radnice jak tu těkal stěně
svým zrakem, jenž se tměl,
nad stolem Kristův kříž, jejž vídal denně,
dnes poprvé on neviděl.
Stál chvíli k slzám dojat v srdci čistém
a ústa se mu zachvěla:
„Co udělali jste s občanem Kristem,
kam jeho tvář se poděla?!“
„Co udělali jste s občanem Kristem?
On přec ten první byl,
on pevným kmenem, kde jste shnilým listem,
živ mízou plnou sil,
on první rovnost chtěl a lásku svatou,
všem právo i bratrství všech,
on první kastovnictví zdrtil patou
a soucit v srdce lidská vdech’,
on první byl, zbodané jeho ruce
posvátnou nesly pochodeň
té pravé, velké, svaté revoluce,
on sil – kde vaše žeň?
Co udělali jste s občanem Kristem?
On zář byl, vy jste stín,
on neděsil svět mečů nahých svistem
a stínem guillotin.
On steré křivdy nechtěl krví mstíti,
on v příští patřil čas,
co mrtvé, mrtvé – on chtěl pouze žíti,
chtěl plný květ a plný klas.
Ó věřím, že vám děsnou ironií
jest vlídná jeho líc,
nad chvějící se v slední křeči šíjí
on ovšem nemá místa víc!
On výčitkou jest vaší revoluci,
urážkou vašich katanů!
Ó, jak se budou vaši rdíti vnuci
nad vaším dílem – občanů!
Vy byste musili se zardít hbitě
před tváří, která láska jest,
a proto musil ze zdi okamžitě
se vrátit v říši hvězd.
Tam ať si vládne v království svém čistém
kdes na mlhovin zápraží!
Co udělali jste s občanem Kristem?
Ó věřím, zde vám překáží!“
Ó století, jež přeletlo jsi vírem,
zas nové nesouc okovy,
tak luzně lákající věčným mírem,
jenž zkvést měl z lidstva obnovy,
ó století, jež začalo’s tak hrdě
svůj triumfalný běh,
jak despoticky, pokrytecky, tvrdě
dnes končíš po letech!
Ach, rovnost! Volnost! Bratrství všech! Shoda!
jsou prázdná slova dnes,
když nový žoldák svobodě bok zbodá,
ač první její prapor vznes’,
jenž z egoismu vlastního dnes chvěje
stoletým valem kyklopa
a v jeho zvrat pak cynicky se směje:
„Co? Za mnou přijdiž potopa!“
Ó Parini! Tvůj občan Kristus vlídný
z ran sterých znova krvácí,
co Briareus storuký, však bídný,
se lidstvo ve tmách potácí!