Obět země.

Hle, trosky chrámu! Sem čas přišel v běhu,

ten sluha věrný vezdy svému Bohu;

chtěl brány otevřít ven pod oblohu,

by Pán moh’ vejít, zakotvit v tom břehu.

Hned všecken zazářil ve slunce šlehu,

stín, jenž své vlajky věsil v každém rohu,

pryč zvedl se a okřídlil svou nohu.

A Bůh zde zased’, v tváři jas a něhu.

Však lidé děli: Není tu náš Bůh;

a jinde stavěli své chrámy znova,

ta chmurná sklepení a mramorová.

I cítila zem těžký Bohu dluh;

keř růží k oltáři mu z jara postavuje,

a v květech jeho krve obět obnovuje!