Oběť.

Marné na mysli je přemítání,

Oučinku již nemá žádný lék;

A když královice k zachování

Předc se vyhledává prostředek,

Takto zašeptají rtové jeho:

„Rychlého mi muže pošlete

Pozeptat se boha Delfického!“

Na svém lůžku mládenec jak leží,

Davem dvořenínů obklíčen;

Rychlonohý posel s dary běží

Přímo k Delfickému chrámu jen.

První zhasne den, již zhasne druhý,

Víc a více bledne mládenec;

Ještě však zde s radou není slúhy.

Všecko s králem trpkou bolest zdílí,

Počíná syn těžce dychati,

Unavený posel v této chvíli

Namáhá se tísní prodrati,

A pak zboru v radostném dí plesu:

„Přestaňte jen hořce kvíliti,

Já od boha ještě pomoc nesu!“

Utichne hluk – jaké poručení

Dal Bůh, král i lid chce věděti:

„Možné bude jenom uzdravení,

Jestli z dobrovolné oběti

Z vás kdo ocel do srdce si vtopí.

A tak umíraje obličej

Nemocnému vřelou krví skropí!“

Hrůzou trne král, všem blednou líce,

Jak ta slova posel vyřídí:

„Ach což nevzkřísí ho žádný více?“

Ptá se král – a předce nevidí

Z davu nikoho spět ku pomoci.

Ptá se opět: „Což má zahynout

Jedináček ubohému otci?“

Tak když mluví, káže, prosí, žádá –

Smrtí mládenec v tom zápasí,

Hle! již dvořanům víc neukládá

Král – a břitký meč si vytasí.

„Ne tak! – otec můj má více dětí!“

Křikne před ním sprostý bojovník,

A hned proti svému kopí letí. –

Vyrve kov si z ňáder, nazpět padne

Ještě svému králi v náručí;

Jak mu růže prchá z tváři ladné,

Tu krev stříká, kam bůh poroučí.

A když v bojovníku život hasne,

Král i všecken zástup zaplesá;

Jinoch otevře zas oko jasné. –