Obětem katastrofy v Mostě.

Vstal. Ženu políbil a objal děti,

v pěst nástroj vzal, vtknul za pas kahanec,

a brzy černé šachty ve objetí

šíj sklonil svalnatou i mužnou plec

a nevěděl, Smrt jde mu ve zápětí,

ten příšerný a nevědomý žnec.

Pro ženu, děti za svou skývou kráčel

na jistou smrt, jež mohla přijít dřív,

s ní denně rval se, její stín se stáčel

jak jeho stín by za ním, pokud živ.

Ať vodou, plyny zhoubnými se vláčel,

kde úzkou prorvou blankyt jen mu kýv’.

Šel odhodlaně s fatalisty tváří.

Tak zhynout otec mohl, tak i děd.

Co jemu svět, jenž v zájmech svých se sváří?

Zřel ženu, dítě jen, k těm spěchal zpět!

Ne cetku zlata, ne skvost, který září,

jen černé uhlí – celý jeho svět!

Co bleskem asi letělo mu skrání,

když křehkou stěnu strhl vody proud?

Zda kletba byla to, či odříkání

a komu svědčil tento živlů soud?

Výš příval stoupá, hřímá v temném lkání...

Chce prchat – darmo! Nemůže se hnout.

Jest po všem. Dětí tmou se třesou ruce...

Ach, na den zpátky k nim, den jediný!

Vše marně. Vody rostou, v temném shluce

se hroutí stropy šacht a v hlubiny

proud podráží mu nohy, rve jej prudce...

O vlásky dětí! Matek šediny!

Tak padl bohatýr... Za kousek uhlí,

by našim kvasům, našim továrnám

jas nescházel a teplo. Teď trup ztuhlý

v močálu kalném leží tich a sám.

Jeť diademem víko jeho truhly

za život věnovaný všechněm nám.

Pad’ v boji o chleb... Neodnes’ jej dětem,

zlý živel urval mu jej v slední mžik...

Co nad tou rakví v bahně chceme s květem,

kde hladových se dětí hlásí křik?

Chleb! Heslo jediné, jež letí světem,

kdo pro chleb kles’ – je každý mučenník!