Oběti dolů.

Cos děsného se ke vzpomínkám druží,

jež v rodišti mou mysl mnohdy vedou,

ty vzpomínky, jak do chomáčů růží

se nořil bol a zhouba stopou bledou,

ty vzpomínky, jak doly v mnohé doby

těm daly žití, oněm tmavé hroby.

To byl jsem hoch, kdy jsem se vždycky díval,

jak řetěz v doly pomalu se ztrácel

a ty, jež okov nesl, ve tmu skrýval

neb druhé světlu dennímu zas vracel,

já jako hoch juž na své oči vídal,

jak osud jedněch s osudem se střídal.

Jak bylo by to dnes: tam stojím klidně,

kde otvory dva černají se vzhůru,

tam stojí otec a mne hladí vlídně,

ač v očích jeho vidíš děsnou chmuru,

kol stojí lid a k otvorům se dívá,

až vynese tma ven, co v sobě skrývá.

To otce stihla zvěsť, že v hrozné tůni

zas v oběť padlo jedno lidské žití

dle vůle toho, který věčně trůní

a řídí volně klid i vlnobití,

to otce, správce, stihla zvěsť, že ztrácí

zas duši jednu a dvé rukou v práci.

Jen málo chvil jsem zřel tak plných bolu

jak tenkráte, kdy z davu vykročila

choť zabitého ku černému dolu,

kdy k otvorům se naklonila, bílá

a sestaralá, čekajíc, až ze dna

ta kořisť dolů vyjde – chladná – ledná...

To oko sklené nemohlo juž plakať,

vždyť v žití tolik vyronilo pláče,

v ty doly, které zdály se je lákať,

jen dívalo se jako plaché ptáče,

v tu tmu, kde zřelo nic, své černé příští,

svou nicotnosť, jež z osudu se prýští.

A děti její kolem ní se chytly,

jak při kvočně se drží kuřat řada,

v jich očích slzy jako jiskry svitly

a k matce zřely, jež je má tak ráda,

té tmy se bály, k níž se matka kloní,

„tatínku, táto!“ šeptaly jen do ní.

A já? Cos v mysli svíralo mne kovem,

jenž zatáhl mne v smutné zamyšlení

a v sen, v němž stanul jsem pak nad hřbitovem,

kde šílení a slzných proudů není,

já v dětské hlavě přemýšlel jsem o tom,

zda v životě je lépe nebo potom...

Křik ženy zbudil mne, když dav se ztrácel –

já tenkrát zcela nepochopil bolu,

až později, kdy otec v zem se vracel

s tím neduhem, jenž pošel ze tmy dolu –

kdy v srdci prázdném tkvělo bolu kopí...

Kdo nezažije, nikdy nepochopí!