OBILÍ.

Pod obílím odvážně vysokým

ulehnouti, na bezedné pouti.

Jemnocitná hnutí budí se

v kusu role. Stébla šlechetně tíhnou,

krouží v tajné lásce vzduchu,

myslivý klas hrotem ryšavým

ovály vláčné píše, žírně mlčenliv.

Kyvadla ovsa rozkročují se tvrdě,

tisícero srdéček blouzní ztraceně:

zízí, a temněji zmírá: zí.

Vzduchovou nitku obzoru

rukou sejmu s hrotů.

Okrová šídla bodají zenit,

tam horké modře vrstvy ohromivé

tají jako mouru řinutí. – Les útlý dí:

„Vesmír jest jen stvolů něžný les

v sypkosti a ticho šelestné

v šíř; nic není mimo to,

jen někdy nahoře beztvárný, bledý bůh,

po sobě plynout cítíme

jeho těžký, bohatý stín.“

Poutníku, šumem usínající;

když vědomí tvé roztéká se v hlíně,

teď, po všech třepech v prázdnu duchovém

ví tvé srdce prostě, že je rudou prstí;

kosti prahnou býti dobrým práškem;

jako sto dědů. Jak vše přemáhá

ta přesná, hmatatelná, v šířky rozlitá

hrůza země. „Nesmrtelnosti se vzdáti,

to snad je smírná moudrost nejhlubší.“