OBJEVENÍ OSTROVA MADEIRY.

„Ach! nelze, milko, déle dlít,

Z hor větřík k moři vane,

Nenechte mne zde láskou mřít,

Jenž k vám v mém srdci plane!

Na břehu v tajném soumraku,

Podále těchto věží,

Již koráb statný k outěku

Na kotvích hotov leží.

O nedli, drahá! Němá noc

Kraj tento vůkol váže;

Ať Edvard pak a jeho moc

Nám vazby klásti káže,

Ať jeho zpupných dvořanů

Zášť jistý pád nám chystá:

Na Franků květném přístavu

Nám kyne radost čistá!“

„„Proč množíš, muži lásky mé,

Bol srdce schváceného?

Znám dávno věrné city tvé,

I snahu srdce svého;

Mou ruku, když jsi bojoval

Pro vlast svou v Irském dálí,

Jinému otec věnoval,

Byl vděk učinil králi.

Teď víže trpká povinnost

Mne k necitnému muži,

Jehožto krutá žehravost

Poklidu zžírá růži.

Bych s tebou prchla, naději

Nechovej v duši vnadné;

Nechť v smutném hoři raději

Mé srdce pro tě svadne.““

A v bolném jinoch zoufání

Se dívce k nohoum vrhne,

U sladkém sklamán doufání

Jí ruku k srdci trhne;

Žalostné jemu úpění

Dme prsa víc a více,

Na ryzí slza brnění

Z bledého kane líce.

Tu ona láskou zmožená

Naň milostivě zhledne,

A tváře její růžená

V objetí vřelém zbledne;

On rychle sobě po boku

Milenku na kůň zdvihne,

A ku morskému zátoku

S kořistí drahou tíhne.

Již plachty dmou se v oblaku,

Libounký větřík vzduje,

A loď co střela po moku

K Normanským břehům pluje;

Již Havre z dálky na moři

Nad obzorem se míhá,

A Flanderské již pohoří

Svých vrcholů z vln zdvihá.

Radostný plavců hlahol zní,

Ten z mrákot děvu děsných

K dni růžovému probudí,

Ji prostí bolů těsných;

Tvář její jemný barví ples,

Kam se jen oko vine,

Z vln modravých tam tone ves,

Zde jedloviny stinné. –

Povětří hbitě bouřlivé

V bezednu morském ječí,

A vlny zpurné k strašlivé

Se hotovují seči;

A šerá, hrůzoplodná noc

Den zatmí zlatoleský,

A v rozkacených živlů moc

Se mísí žhoucí blesky.

Třesk hromů vůkol, propast řve,

V rudém se ohni svítá,

Rozdrtil vicher vazby své,

Sem tamo lodí zmítá;

Milence děva v objetí,

Polmrtvá, hrůzou bledá,

Smrti se vidouc obětí,

Nadzemský poklid hledá.

Aj! živel s živlem v souboji,

Zpěněné vlny víří,

A vichr v krutém rozbroji

Loď metá v morskou šíři;

Na vlnách bouří zbrázděných,

Třinácte dní a nocí

Loď po vodách rozdrážděných

Již bloudí bez pomoci.

Tu slunce z mračen najednou

Své tváře vine vlídně,

Bouř krotí hbitě vzteklost svou,

A vlny tekou klidně.

Hle! tu se z stříbropěnných vln

Ostrov na ně usmívá,

A větřík, cizích vůní pln,

Libostně k nim zavívá.

Před zrakem plavců okolí

Milostné se otvírá,

A utěšené údolí

Své vnady rozprostírá:

Tu potok hrčí v roklině,

Tam háj na příkré stráni,

Tu věnec palm na skalině,

Krajina k milování!

Radostně k břehu chvátají

Sproštěni všeho trudu,

Na zem se vrhnou, líbají

Té nové země půdu;

Jen dívce nesměje se svět,

Jenž tady vlídně kyne,

Jak outlý, mrazem zprahlý květ

V ouzkostném lkání hyne.

A vůkol sebe v úžasu

Mdlé zraky své upírá,

Uzříť krajiny okrasu –

Bol prsa outlá svírá;

Své hlavy nazpět pokloní

Na kvítí, ledva dýše,

Tu zraky se jí zacloní,

I usne na vždy tíše.

Co bledý stín, jenž z hrobu ven

Se kmítá v noční době,

Tu jinoch stoje pohřížen

Ve smutku, zoufá sobě;

Sám na se přísně žehraje

Na mrtvol drahý padne,

A líbá, hořem zlíkaje,

Milenky čelo chladné.

Tu nový jekot! Morská pláň

Se v propast hrůzou vroubí,

Blesk šedou osvěcuje stráň,

A vichr skučí v doubí;

Třesk hromorázný na moři

Se rychle opět strhne,

Vír na koráb se oboří,

Jím na ouskalí vrhne.

Z mdlob jinocha tu hromu ráz

Povzbudí, v dravé proudy

Bolestně hledí, děsný mráz

Probíhá jeho oudy.

I rána jdouce jednoho,

Na mechu v stinném réví

Našli jej plavci zbledlého

Po straně mrtvé děvy.