Objímání.

Jak vinný kmen po své holi

Ratolesti své plete,

Jak své tkání břečtán v poli

Ulmě na ňadra mete;

Jak na hnízdě vyhledaném

Holoubky se zobají,

V ťopání zamilovaném

Chytat, dávit se dají:

Kyž mne tak můžeš obejmout!

Má milá, kyž já tebe! –

Kyž se nemohou odejmout

Náše pisky od sebe!

Zapomnělbych vinohrady,

Netoužilbych po hodech,

Ani z knížecý zahrady

Po červených jahodech.

Umřít bych chtěl v požívání

Pisků tvých lahodnosti,

Umříti v stálém líbání

Rozkošné opilosti. –

Světu spolu výhost dejme!

Ze mne duch již plápolá,

Tomu klátby zanechejme,

Kdo koho z nás odvolá.

Když nás střelí smrti kuše,

Mezy Myrty padneme,

Spolu poletějí duše

Vzhůru, tam když lehneme;

Do krajin blahoslavených

Plných vůně, stkvostnosti,

V nichž se z nebes vyjasněných

Smějí jara sladkosti.

Kde větrové líběj vějí,

Stromy krásněji kvetou,

Kde ptáčkové sladčej pějí,

Pramýnky čistěj tekou.

Kde oko skormouceného

Slzý vypláče hojnost,

Kde jak milou tak milého

Osud spojí na věčnost.

Kde teď Faon pln lítosti

Nad Safou se smiluje,

Petrarka Lauru v tichosti

Objímá a celuje.

Na lukách napitých mízou

Podezřelost nemučí,

Abelarda s Heloizou

Lásku kde on teď učí. –

Nebesa plná radosti

Nyní sem již viděl vás!

Z toho světa do věčnosti

Vemte brzce k sobě nás!