OBLÁČEK.

Obláček bílý do výše stoupal

v azurové moře.

V modru se koupal, chvěl se a houpal,

volal pozdrav hoře.

Ze samé radosti zpívati jal se

hymny Bohu svému.

Zpívati jal se, v ústrety dal se

štěstí nemožnému.

Samoten býti! V ústrety jíti

nesmírnému štěstí.

Ke stupňům božím vroucně se schvíti

sněžnou ratolestí.

V blažené pýše pohleděl s výše

v propast nekonečnou.

Uviděl zemi. Zpívala tiše

smutku píseň věčnou.

Vesmírem pustým plynula temně

hořkou stezkou viny.

Plynula, k srdci vinula země

svoje teskné syny.

Úsměvů lásky pro tisíc bídných

miliony měla.

Do očí země pohleděl vlídných,

v tiché vrásky čela,

v přívalu lásky nejprudší vzplanul,

zachvěl se jak ptáče,

k matčinu srdci horoucně skanul

krůpějemi pláče...