Obláčky bílé nad zahradou plují

Obláčky bílé nad zahradou plují

a zmladlé stromy, náruč rozepiatou

po jarním slunci, v hradby seskupují

svou svěží zeleň. Země odpočatou

zas cítí se a radostně být matkou

si žádá. Na zásnubní její lože

sněženky prostřely se jinovatkou

a blatouch atlasem své syté žlutě.

Z družiček-bříz, jak mlha nadechnutě

závoje splývají a jaro kvítím

ve svatební den zemi zasypalo.

V sad zahleděna, v hloubi duše cítím,

jak i mne jaro k zemi připoutalo. –

Snad druhdy květem byla jsem, snad břízou,

že je mi teď, jak tajů ve tvoření

bych vnikala a jako stromy mízou

se nalévala, jak květ v opojení

svou vůní dýchala. Snad pravěkem

jsem prošla přírody a vším tím byla

dřív, nežli stala jsem se člověkem,

a zemru, abych se k nim navrátila?

S důvěrou v měkkou náruč země kladu

dnes dítě své, jež prvně na zahradu

jsem vynesla. A stromy haluzemi

hned kývají a do snů kos mu zpívá

touž písničku, co loni nám. Tak zemi

jej zkvetlé svěřuji, jež v souhlas kývá

k mé péči o ně. Teď, jak vzbudilo se

a vzhlédlo v stromů zelenavou šeři –

očima jeho Faust se na mne dívá

a se mnou dlí pod bezovými keři.