OBLAK

Stál nad zemí. Byl stříbrný a mocný,

že zanícenci za plachtu jej měli

na lodi Věčnosti. Stál hrdě vzdmutý

a s potěšením slyšel z dola chválu,

již vzdávali mu, jdouce cestou svojí,

vznětliví mládci, esthetické ženy

i hodnostáři s tituly a řády.

Stál dlouho. Den byl horký, země žhavá,

on stín jí nedal ani kapku vláhy,

neb on byl pouze krásou. K podvečeru

probilo slunce posledním jej světlem,

že zaplál rudě. Znovu žasli všichni

pensisti žití, kteří viděli to

rozšafně jdouce podvečerním krajem.

A přišla noc. V ní rozplynul se oblak.

A ráno bylo zářící a modré –

ach, paměť mělká zanícenců krásy,

ach, paměť nevděčná, jež zapomíná

včerejších divů – dívali se k nebi

a pátrali po dálném horizontu,

zda vstává někde deštěslibná hradba.

– Hle, pane rado, onen oblak včera

tak dlouho visel, ale nespad, nespad. –

– Mám nejraději, pane kontrolore,

když obzor zatažen je jako pytel,

neb pak je vždycky na dešť jistá čáka. –

A esthetické ženy řekly, že to modro

je vlastně celkem převelebně krásné,

vznětliví mládci zřeli dívkám v oči

a našli, že jsou modré jak to nebe –

a všickni vzdychali – ne po oblaku –

leč po ohyzdném, deštěplném mraku...