Oblak.

Na temeni hory v dubu větví

ptáčkové dva měli hnízdo svoje,

a v něm písklata již opeřená,

něžné starosti své milé zdroje.

Nad nimi se nesl oblak v modru,

v čelo jeho vryty smutku vrásky;

máti dítkám na něj ukazujíc,

tak k nim praví jemným hlasem lásky:

„Hleďte naň a vezměte si příklad,

by vám ničím nebyl v žití vzorem,

bez rodiny po světě se vleče,

letí tu, tu stane temným borem;

bez přístřeší otrhaný tulák

paprskům jen marně dráhu kazí,

každý se ho bojí, před ním běží,

an se po lazuru nebes plazí.

Hleďte naň a nebuďte jak on jest,

stavte hnízda útulkem si tichým;

vše co bez přístřeší světem bloudí,

břemenem mu těžkým jest a lichým.“

Slyše oblak takou hanu sobě,

neřek nic, se na zem deštěm spouští;

rozpučelo všechno novým žitím,

radostněji pěli ptenci v houští.

Žije dále párek v dubu větví,

vysoko si hnízdo svoje cení,

životu jest rádo, krmí mladé –

obláčku však dávno více není.