OBLAKA. (II.)

Jak bílý racek modrým nebem pluje,

má bílá loďka pluje oblohou,

západní vítr v bílé plachty duje,

jež v lesku slunce vítězně se dmou.

Jak bílý racek, volný, nespoutaný,

tak sám a sám jsem v šírém prostoru!

Nahoru zřím a dolů, na vše strany,

a nikde nelze dozřít obzoru.

Tak sám a sám! A němé ticho všude,

jen srdce svého bouřný slyším tluk...

Daleko země, sotva zřít ji bude,

sem nedozní ten věčný shon a hluk.

Daleko země a vždy více mizí,

odvěkou drahou jak se šine dál:

daleko země a vždy více mizí

a s ní má bolest, hořkost, stesk a žal.

Tak sám a sám! Jak volně se to dýše,

když zemských pout již tíže netísní!

Jak volně zřím kol na závratné výše,

jichž všednosti prach nízký netřísní!

Tak sám a sám! A zvolna zapomínám

na staré ztráty, staré bolesti.

A do mých snů, jak k slunci zraky vzpínám,

nadějí nových peruť šelestí...