OBLAKA TÁHNOU ZA OBLAKY

Oblaka táhnou za oblaky

a vrcholy jedlí šumí tmou.

Teď pláčou pro něco něčí zraky,

že tolik ztrácet dovedou.

Hodiny tekou, dny a noci

v jediné moře, věčný klid.

Bolesti, krotcí zemští chodci,

v jediné hoře: oblaky jít.

Čas lehce odplývá a stíny

po zemi píší, po moři,

na boží slávu, lidské viny,

jen tajemné písmo o hoři.

Jdou hodiny lehce tak, v lehký plamen

se rozhoří v ohni zřítelnic,

a zdvihnou i ze srdce centový kámen,

jenž zavalil je, jak pírko, jak nic.