OBLAKA. (V.)

Prostorem bez konce v končiny hvězd

letím a výše vždy stoupám;

prostorem bez konce, kde není cest,

bílými oblaky dávám se nést,

v bílých se oblacích houpám.

Prostorem bez konce! Jaký to let!

Bez konce v prostoru, času!

Každičký okamžik nový zřím svět

v slunci se lesknout a v hvězdách se chvět

a deštiti kouzelnou krásu.

Prostorem bez konce v nadhvězdný svět! –

Ale cos za mnou se plíží,

plíží se do snů a zbraňuje let,

touhy mé stále mi obrací zpět

a myšlenky tíží, och tíží!...

Znám to, znám dobře! To vzpomínka sem

přišla a sny moje ruší!

Vzpomínka přišla na dalekou zem,

pomátla touhy a zachvěla snem

a celou mi zachvěla duší...