OBLAKA. (VI.)

Hluboko, hluboko dole,

v bolavých ukryta mhách,

země se kolotá, točí,

malinký vesmíru prach.

Země se kolotá, točí,

a jak by vichor ji hnal,

nesměrným prostorem letí

v nesměrnou, neznámou dál.

Země se kolotá. Za ní

znova vždy upínám zor...

V mlhách je celá. Jen časem

blysknou z mlh vrcholky hor.

Časem, jak trhnou se mlhy,

hemžení velkých zřít měst,

časem zas prokmitnou hvozdy

hluboké, bez pěšin, cest.

Časem se zaleskne v slunci

ohromná modravá pláň,

potom zas vesnička bílá

a nad ní kvetoucí stráň...

Podivná, podivná země!

Co jen k ní vábí mně tak?

Tolik mně, tolik mně vzala,

a přec k ní stále pnu zrak!

Přece k ní stále se vracím

v myšlenkách, vzpomínkách, v snech,

při každém záchvěvu jejím

v hrudi se tají mně dech.

Cítím, och cítím to dobře:

Přes všecku nepřízeň, chlad,

přes všecku macešskost ke mně

k smrti ji dosud mám rád...