OBLAKA. (VII.)

O, srdce moje, choré a bědné,

starý proč vzpomínáš žal?...

Vzpomínáš ještě šílených letů

přes srázy, útesy skal?

Přes hory, doly, jak za sebou vábil

vysněných fantomů zjev,

přes hory, doly, až tryskaly slzy,

vysoko tryskala krev!...

O, srdce moje, choré a bědné,

zapomeň, netruchli víc!

Hleď, tolik jsi plálo láskou a touhou,

nikdo však nevyšel vstříc!

Nikdo a nikdo! Všude jen zela

nepřízeň, zloba a hněv!

Marny, ach marny byly tvé slzy,

marně tvá tryskala krev!...