OBLAKA.

Oblaka, oblaka, co je ve vás touhy,

co je vzdechů ve vás a co bolestí...!

Těžce voní květy mroucí za červenců

a v jich smutné žalmy listí šelestí. –

Oblaka má bílá, co je ve vás touhy,

modrých dívčích zraků jako nebe zář –

často za soumraku vetkám pohled dlouhý

v tichou, sladkou, dobrou, bílou vaši tvář... –

a tu se mi zdává v posvěcené chvíli,

že můj anděl bílý z náruče vám vstává:

bílá, zlatá hlava v bílém rouchu víly

v sladkém odevzdání liljí ke mně mává...