Oblaka.

Po nebi plují oblaka

růžová, zlatá a šedá,

toť zrovna jak sbor andělů

když křídla k nebesům zvedá.

Po nebi plují vysoko

a jeden za druhým táhne,

kde v suchopáru jaký květ,

on jistě za nimi práhne.

Oblaka plují vysoko,

však líto jim květu, jak vadne, –

a do kališku květiny

dešťová krůpěje padne.

My děti jsme jak ty květiny

a věříme, že je to snáze,

když anděl boží zastaví

u nás na té své dráze.

On letí vysoko nad zemí

a k lidem dívá se dolů,

kdo vesel, s tím se raduje,

a zapláče s tím, kdo v bolu.

A je-li ti teskno, dítě mé,

jen modli se, vroucně se modli!

jak letí anděl přes tu zem,

on jistě u tebe prodlí!