OBLAKA.

Oblaka bílá se zlatými kraji

po nebi plovou lehce, jako dým,

a jejich stíny jako vlny hrají

v zeleném háji mezi březovím.

Jak ptáky oblohou je vítr nese,

a často zmizí slunce za nimi:

tu z nenadání chlad zavane v lese,

jakby se vracel z jara do zimy...

Do smavých strání šero převalí se,

jakoby clonu spustil najednou,

paseka v dolu sesmutní a stmí se,

a něžné břízy v jasu poblednou...

Však za soumrakem šlehne příval světla

a do široka les kol zalije,

že každá větev zdá se, jak by kvetla,

a každý peň je čist jak lilije!

Tu píseň svoji, neskončenou ještě,

kos na výsluní rázem obnoví

a vesel skáče v jasných kapkách deště,

jež mlázím střásá větřík májový!

A vzduch zas plá a zlatým prachem hoří,

a obloha je modrá, bezmraká,

a v hloubi jejich výsostí jak v moři

beze stop hasnou bílá oblaka...