OBLAKA.

Miluji ta oblaka,

táhnoucí se s večera,

kdy se nebe rozplaká

zlatou slzou do šera.

Oblaky ty čarovné,

nebeské jak labutě,

jak by zvuky varovné

zdvihly svoje perutě.

Dále táhnou, tiše jdou,

stín jak mizí do šera,

rozpláčí i duši mou

za tichého večera.