OBLAKA.

V azuru modrém, kde ptáci se tratí,

lehounce plují jak plachetní lodi

oblaka bílá;

od břehu k břehu to od věku k věku

převáží na nich čas myšlénky naše,

nesmělé touhy.

Oblaka bílá, ó, zůstaňte státi,

prchavý půvab bych zachytit mohl

rozmarů vašich,

sny moje tiché, jednou jen sněné,

již jste mi prchly v modravé dálky,

oblaka bílá – – – –!