OBLAKA

Nahý ležím u rybníka,

toužím vzhůru

do azuru.

Blankyt jako plátno kina

nad mnou hoří,

z oblaků se na něm tvoří

obrazy, hry, sceny

sluncem prozářené,

větrem poháněné.

Z šedě rozvichřené dáli

zlatá lavina se valí,

na mlžné se sápe chýše

z horstev výše,

drtí je a kácí,

pak se v parách ztrácí.

Jinde opět obří těla

z oblačen se utvářela,

divoce se k sobě blíží,

lesklé meče v boji kříží,

v zápase se rozplývají,

zahradě se podobají.

Čarodějka v žhavém voze

jede po obloze,

draci s vozem pílí

k neznámému cíli,

zanikají v chvíli.

Blankyt každé okamžení

obrazné hry stále mění,

nové herce, sceny, děje

vymýšleje.

Posléz’ i ty pociťuješ,

že jak oblak nebem pluješ