Oblaka.

Zřím rád svá nebesa, jež do borů se chýlí

za letních západů, kdy se juž skoro stmívá,

kdy žluté lesky jen v modravém vzduchu zbyly

a slunce veliké svůj žár za obzor slívá.

S okrajem zlaceným a bílým měkkým klínem

oblaka drobná se pod modrým nebem válí

jak v loži peřiny pod modrým baldachýnem,

kam, když je vonná noc, spát luna chodí z dáli.

A jindy oblaka po nebi rozlijí se

jak plachty šedivé, za nimiž žár se lije;

v nich slunce ulehlo a z nízké klenby lysé

déšť dlouhý, tesklivý v síť hustou zemi kryje.

Však nejradš mračna mám, jimž hromy cestu razí,

jež střeva ohnivá v těhotném mají břiše;

jich hudba a jich vztek sny moje doprovází

o síle nezdolné a vzdorů mužné pýše.