Oblati.

O bílé hvězdy, které pláte v tmách,

ó lilje sněžné zkvetlé v pustinách,

ó proroci, jenž opásaná bedra

v dál jdete, nesouce jho mrazu, vedra,

kol snivých hlav vám věnec stkvoucí stáčí

zář nadšení; co noha zvolna kráčí,

zrak upjatě v mlh bílou patří clonu,

kde před ním táhnou řady visiónů,

Hle, beránek, jejž vedou k zápalu;

květ růží rudých roven opálu

tak hoří v atlasové sněžné vlně,

list olivy kol hlavy tajuplně

se vine, šumí, šeptá k jeho uchu...

tak zřím vás kráčeti dnes v duchu,

nach touhy jako růže v rozkvétání

od rozjímání bledou skráň vám clání.

Vy zříte juž svůj cíl – tak vznešený,

vám září v tmách – ó maják plamenný!

to lidstva blaho, věčné vykoupení:

zde oltář, hranice tu na kameni,

chce „oběť“ Bůh a člověk „milosť“ úpí –

a hle, juž řady vaše kol se kupí;

svůj život hotovi dát v oběť zcela,

k té hranici vy ukláníte čela.

Ó bratří, jako v tiché vesny čas

proud mízy nový navrací se zas:

jak s novou ratolestí, květem její

i staré větve v zeleň rozvíjejí,

tak my dnes, slze v zraku, novou sílu

my cítíme v nás k posvátnému dílu;

na ohni svatém srdcí vašich znáhla

nám duše vzplála vyhaslá a zpráhlá. –

Nuž, jděte od nás žehnaní tak dnes,

vás touží lid, vás čeká velekněz;

chór andělů juž vstříc vám jásá v plese,

jej nezříte – jen Krista, kterýž nese

kříž v rukou a má trnem čelo zryté:

jde v duchu před vámi, co přemýšlíte,

zda v rukou dost sil pro kříž Spasitele,

dost místa máte pro trn na svém čele?!