OBLOHA.

Jen šíro tiché, šíro oceánu,

v němž ve závrati náhle člověk tuší

své tělo – hmotu – hroudě odervánu,

dech neznáma a nesmrtelnost duší.

Jak pokojná je, usmířlivá, měkká

a slavnostní, když světla planou v ní,

všem velký úsměv s její výšin stéká,

jak vznešené by úsměv královny. –

Když pomyslím: Tak bloudit její plání

a nemít naděje, že meta dozírná,

jen věčný kosmem let a v nic se propadání,

vždy zmocní se mne úzkost nesmírná...

...jen řícení se v prázdno nekončící,

kde jenom mrtvé světlo planet jásá,

...vždy úžej tisknu k zemi údy chvící...

Je veliká, je hrozná tvoje krása!!