OBLOHU OSLOVÍM.

Mám já dnes šťastný nápad:

večer, až na lukách zavoní prohřáté seno,

až pohasne nad krajem západ,

prve než zajiskří ruměnné nebe tisícem radostných hvězd,

až bude údolí kouřem večerních ohnišť ku spánku zkonejšeno,

– hlasitě oblohu oslovím.

Povím to takto: Nebe, obloho!

Žil jsem a trpěl. Zkusil jsem přemnoho!

Poznal jsem blaho nejkratších chvil,

bídu jsem ze zlatých pohárů pil

a vychutnal do dna zlo všecko.

Zkoumal a hledal jsem záhadné cíle všech citových cest,

dral jsem se trním a skrýval se zvědavě pod křovím,

volal a naslouchal tmám jak zoufalé, zbloudivší děcko,

které si cestu nocí ku světlu klestí. –

Světla jsem došel, – než, – obloho, rci mi:

mám-li kdy poznati štěstí?

Abych moh’ mladými smysly svými,

krásou a úrodou nasycenými,

za bílých jiter pozdravit svět,

a rytmus a vůni své děkovné písně sám sobě závidět!

Neboť až dosud

o štěstí mluvit si netroufám!

Vždyť jenom proto mám rád i tenhle svůj bolestmi jiskřící osud

a proto si nezoufám,

že miluji nade vše věcí všech hrůzu a krásu,

tolika zraky nespatřenou,

a že se hrozím potulné kořisti, dobyté bez zápasu,

a nechci ji mít,

pakli ji život jen omylem anebo almužnou skyt’,

citem a krví nezaplacenou!

Tak oslovím hlasitě oblohu.

Očí si nezacloním.

Také se nepokloním.

Nebudu mluvit o bohu – –

a nebe se nezaleknu!

Zavolám Život a řeknu:

Teď však mi pověz, jak dlouho ještě budu se s tebou, Živote, rvát

a vroucně tě pro tvoji divošskou krutost, pro dnů tvých zběsilý spád

milovat –!

Kolikrát otevřeš zlatou svou bránu mým bušícím pěstem

a se štědrým gestem

podáš mi na chvíli Všecko – a Všecko to zabiješ Ničím,

kolikrát zbytečně zajásám ve snu

v radostném výskotu,

kolikrát pro přelud vykrvácím a klesnu,

bílý květ naděje urvu a zdeptám –

a kolik drahých mi životů

ještě svou láskou zničím – –?!

Mám já dnes nešťastný nápad,

jsem zarmoucený a ubohý, –

ale oblohy,

až pohasne nad krajem západ,

se zeptám – –