Obrácení sv. Longina.

„Zda máš pro mě odpuštění slova,

k Tobě zdvihám, Paní, ruce spjaté;

Tys, ach, matkou Jeho, – o rci, svaté

srdce Tvé, zda pro mě milosť chová?

Bys jen věděla, jak vždycky znova

v hruď mou bodá osten viny klaté,

co v mé skráně litou záští vzňaté

padla krev ta svatá – Ježíšova;

nuž, měj smilování, Matko, se mnou,

sluhou chci býť, kam Tvá noha kráčí“

a jí v slzách k nohoum klek’ a v pláči –

Úsměv plál jí v tváři září jemnou.

„„Hle sám krví smyl Tvou velkou vinu,““

děla, „„nuž, jdi v pokoji – můj synu.““