[Obrana zvuků českých]

Ondy pravil mi Němec: „Česká tvrda, drsnata řeč jest,

Zvučky samé hromadí; někde ni hlásky nemá.“

Češtinu já hájil: „„Rozlíčné má stroje hudba,

Jedny měkce, druhé rázně a mocně zvučí.

Příroda též hory má příkré i řečiště plynoucí,

Barvy své líčí světle i temně duha.

Mocně mluví hrom i bouře; tichý jen šepce větříček,

Chraplavě vrána krká: líbě slavíci pějí.

Mé ucho rozličné zvuky po vší přírodě slýchá;

V řeči naší je celá příroda obrazena.

V ní se také s lahodou střídává drsnota někdy;

Líný rozplývá se v samohlásky jazyk.

Nezkažený cizotou vždy mluví Čech mužně a rázně;

Slastiplná se rtů Češky, co med plyne řeč.

Vlasti jen odcizený lopotí se po významu vhodném

Svých myšlení; v ústech stále hatí se mu řeč;

Češka samé jasné samohlásky zná, jako Vlaška;

Temným ü neb ö usta si nestahuje.

I měkké spoluhlásky tvoří, jíchž Němkyně nezná;

Ty v řeči poskytují proměnu rozmanitou.

Než jaková zvuček a samohlásek v češtině vládne

Míra; tu, sousede, viz důkazy předložené.

Zde vždy jenom jediná se střídá zvučka po hláskách;

Viz to a nemluv nám, že tvrda řeč je naše.

Chcešli zahanbiti nás, poukaž nám písně podobné

V němčině své: a hned palmu podáme my jí.““