OBRAZ

Na sloupovém kmenu obraz lesní.

Pod sklem zašlým jaterními skvrnami

mlčící anděl stále vede dítě

kolem hada po chatrné lávce.

Pavučiny zbožně opřádají rám

bezbarvý stářím, drobní, pilní broučci

uctívají jej, mech zhoustle podpírá.

Sotva kdy se vrátí ve svaté to šero

tklivé prsty, které vetkly suchý vřes.

Hlucho trne; netuší,

zda budu teprve neb už jsem byl.

Černem mezikmenovým se zvolna nese

vloček bělavý, na tmáni dlouho tane.

Poslouchat dlouho temný šumot cév.

Cítit: od těch dávných let, kdy chráníval

taký obraz naivně tvůj dětský spánek,

lávky nepřešel's; a méně byl's

v bouři světa než tu vlásek mechu.

A rámě andělovo, výmluvné,

nehybným a vlídným posunem

dny dlouhé hovoří a povždy stejně

jehličí tlícímu a mrtvým tišinám.