OBRAZ. ([I.])

Hle, nad Pisou již den se uklání,

a Giotto v práci – plamen na skráni.

Již složil štětec z ruky umělé

i tvůrčí žár mu doplál na čele.

A v okně stanuv tiše zadumán

zří, jak se davy pestře valí z bran.

„Zda přijde dnes? Již pozdní hodina,“

tak na milenku Giotto vzpomíná.

A co tak sní, tu – zraku nevěří –

muž neznámý mu stanul u dveří.

Zří Giotto v šeru zrak mu planouti

a na klobouku – péro kohoutí. –

„Snad slavný mistr,“ dí ten v úsměvu,

„mi odpustí tak pozdní návštěvu.

Jsem cizím tu a domů zlý mám chvat –

chceš, mistře, moji ženu malovat?

Však slyš – snad úžas duch tvůj pocítí,

ty nesmíš její tváře spatřiti!

Snad za vrtoch, žert, lásku, žárlivost

to měj – vše jedno – já ti řekl dost!

Tvář nejkrasší, jež vzplála ve tvých snech,

ta vzor buď tvůj, tu z plátna zářit nech.

Neb ženy mojí půvab vznešený

má v sobě ráje sladké plameny.

Nuž přijímáš? Já zlata nešetřím,

co žádat chceš, buď plnou měrou tvým.“

Tu Giotto zmaten ruku podává,

kde cizincova tmí se postava.

A již tam slyší dveře vrznouti,

v nich jen se mihlo péro kohoutí.