OBRAZ. (II.)

A jako tajnou silou k dílu hnán,

již z rána Giotto štětcem zaměstnán.

Co z krásy žen mu mysl obsáhla,

to na plátno teď kreslí znenáhla.

A než se večer zatměl v jeho zdech,

již zřel ji v prvních sladkých obrysech.

Tam venku klid – již pozdní hodina

a Giotto na cizince vzpomíná...

A co tak sní – zjev náhlý u dveří –

zda známý stín se tamo nešeří?

Ta tvář, ten zrak, jež vidí planouti! –

a co tam chce to péro kohoutí?

„Nu začals již? – Ah, zde ty obrysy! –

Nu za tu práci toto vezmi si!“

A roztrh’ obraz – mistr v úžasu

je zmaten v divném s sebou zápasu.

Sic měšec zlata tiskne jeho pěsť,

však divný mu to přece patron jest.

„Haha,“ jen trpce smál se cizí muž,

„s tvou krásou, mistře, selhalo to juž.

Již ne jak bytost nebem zářící

ji maluj mi, však s peklem na líci.

Dnes líp ji znám, ač krátký jenom čas –

nuž do práce a pomoz ti sám ďas!“...

Tu Giotto zří, jak divně mihavá

již k dveřím tíhne jeho postava,

a sotva viděl dveře zívnouti,

již zmizelo v nich péro kohoutí...