OBRAZ. (III.)

Toť cizí moc až dosud neznámá

jej k práci pohání hned za rána.

Kdy včera v hlavě vír měl andělů

dnes peklo ďáblic dostal k údělu.

Zář nebe včera – sladký úsměv žen –

dnes v démonické tváře pohřížen.

Co chmurné tmy a žáru v srdci má,

to nyní plátno v sebe pojímá.

A brzy – divný spěch to, divný chvat –

zří z plátna peklem žhoucí zraky plát.

Cos tísní jej, on neví, čím to jest,

a myslí jeho divná tíhne zvěst.

Již ustal – tmí se – pozdní hodina –

zas na cizince tiše vzpomíná...

A tak sní, ha! lze se nechvěti?

ten jako sloup tu stojí po třetí.

Ta tvář, ten zrak – jak umí žehnouti!

a k ďasu, co to péro kohoutí?...

I vzkočil Giotto. „Nech ty hlouposti,

dnes zpráva má tě z pochyb vyprostí.

Již zase začals? Nu, nic nedělá!“

A roztrh plátno mistru docela.

Ten bledna, tiskne zlato v úžasu

a těžká dlaň se hrouží do vlasů.

„A poslyš teď, co znova přišlo mi,

– snad sílu duše tvé to nezchromí.

Já neklamný již našel prostředek,

jak v jedno slít mé ženy hřích i vděk.

Co v Pise žen, ty z každé něco vem

a v celek jeden spoj na plátně svém.

Ctnost, nečest, bohatství i chudoba,

hnus, krása – toť ta pravá podoba.

Já neskrblím a času dost ti dám,

až hotov budeš, přijdu k tobě sám.

Nuž platí?“ Giotto ruku podává,

kde děsná ven se smýká postava.

Jen zívly dveře – že moh’ ztrnouti,

a tmou se mihlo péro kohoutí.