OBRAZ. (IV.)

A Giotto hledal – v tvář mu padl sníh,

zrak svědčil mdlý o nocích probdělých.

On v palácích i chýžích chudoby

si hledal část té divné podoby.

On často skryt za chrámu sloupovím

v žen tváře zíral kalným zrakem svým.

Ba v nocích pustých míval přístřeší

na místech, kde jen hanba peleší.

A musí vpřed; on ví jen, tajná moc

že pudí jej v zář dne i tmavou noc.

A čím se hroužil v úlohu svou dál,

tím příšerněji pohled jeho plál.

Až kdysi toulkami jsa plně syt

se zavřel v dílnu obraz dokončit.

Již maluje – moc tajná žene jej

bled a churav jeho obličej.

A jak pod štětcem obraz vyrůstá,

tak plynou vzdechy jemu na ústa.

Ó mistře Giotto, práci neblahou

ty draze splatíš vlastní krví svou!

Stůj, dokud čas, a hlavu ve dlaň vem!

Teď nebe s peklem válčí v nitru tvém.

Však marně! Obraz divný skončen jest

a: „Giotto šílí!“ slyšet všude zvěst.

A zastřen obraz; neb když shléd’ jej host,

hned ve spáry jej jala šílenost.

A dílna zpustla – kolem smrt a žal –

jen pavouk v husté sítě obraz vtkal.

Kdys večer v matném stínu lucerny

kol zdí se smýká druh tam příšerný.

Ve dveřích zmizel, belhá po schodech,

hoho! dnes divný zdá se míti spěch!

Jest v dílně již, kde malba v zákoutí,

co chce ta tvář, to péro kohoutí?

Druh divně křiví ústa do smíchu,

an k obrazu se plíží potichu.

A strhnuv závoj dí: „Hra dohrána!

Tys dobře trefil ženu Satana!“